Úča

Jsou nezničitelné. Vlezou vám do hlavy už v dětství a navždy tam zůstanou, ačkoli mnohem podstatnější věci zmizí. Asi že jste je opakovali milionkrát, což se o státnicových tématech říct nedá. A jak máte děti, naskočí to a už se vezete. Že nedávají smysl?

Znáte to klišé, že učitelka je lehce nervní nesoustředěná osoba, která se svým okolím zachází jako s dětmi, všechny komanduje, všechno organizuje, má tik v pravém oku, neumí poslouchat a pořád mluví? Ke své hrůze čím dál častěji zjišťuji, že se tato nelichotivá image zakládá na pravdě. A někdy mě z toho mrazí. Budu taky taková?

Pár dní před tím jsem si koupila halenku, celou černou, a napadlo mě, že by se hodila na pohřeb. Netušila jsem, jak tragicky jsem se trefila. Je to přesně měsíc, co Mařenka zemřela…

V herně mateřského centra jsem onehdá byla svědkem zajímavé události. Filípek se houpal na dřevěném šnekovi a jiný chlapeček, něco přes dva roky, ho mlátil plyšovou beruškou. Dělal to ovšem jen ve chvíli, kdy si myslel, že ho nevidím já ani jeho maminka. Jeho maminka ho skutečně neviděla, protože když přišla dítko zkontrolovat, začal na ni plyšákem vesele mávat. Hodnej Dominiček... Filípek si toho vůbec nevšímal, však taky rána plyšákem je pro našeho kaskadéra asi jako když Bud Spencer dostane do hlavy dubovým stolem. Prostě pohlazení.

Pak se děti přesunuly ke kuchyňce a chlapeček, opět po rekognoskaci terénu, házel po Filípkovi hrnečky. Musím teda uznat, že mušku měl dobrou, trefoval se nejmíň z půl metru a pěkně zezadu přesně do hlavičky. Filípek se vždycky jen otočil a udiveně se koukl, co to jako má být? Když nic neviděl, zase se otočil zpátky a dostal další.

To už jsem raději zakročila, chlapeček přestal, protože věděl, že se to fakt nedělá. Jen byl překvapenej, že jsem ho viděla, a vykouzlil na tváři zřejmě dobře natrénovaný nevinný kukuč.

Chtěla bych mít povahu jako Filípek. Když na mě přiletí zezadu dobře mířený kyblík, že se jen otočím a přemýšlím, co to bylo. Ne že předstírám, že to nevím, ale opravdu to nevím, a když nic nevidím, je mi to fuk a neřeším to...

Tak jsem se stala na týden slaměnou vdovou. Žili jsme „slaměně" čtyři roky, ale poslední půlrok jsme intenzivně spolu. A já v novém prostředí. Ještě si pamatuju na nepříjemné pocity na začátku, kdy jsem se bála, že nebudu mít práci, že budu příliš závislá na Thomasovi, že si nenajdu kamarádky. Rychle zmizely, život se rozjel naplno a hezky. Slaměný týden byl ale docela dobrý test toho, jak si tu vedu bez Thomase. Co jsem zjistila?

Co jsem byla loni?

Jen holka s pupkem sloním.

A teď už rok je tu s náma

FILÍPEK

A já? Jsem máma!

Tak ve dvanáct u Dyje, pípne mi smska.  U Dyje – ale kde? To je přece širokej – nebo spíš dlouhej – pojem, vytane mi na mysli pár kilometrů dlouhá trasa kolem řeky, kterou jsem si oblíbila na procházkách s kočárkem. Dojde mi to vzápětí. Vlastně asi u obchodního domu Dyje, aha, tam jsem dlouho nebyla, PROTOŽE TAM JSOU SCHODY.

Říkal mi zrovna na srazu bývalý spolužák, že před porodem byly moje příspěvky na blogu zajímavější. Chápu ho. Píšu prostě o tom, co mám kolem sebe, a proto jsem teď víceméně monotematická.

Ale myslím si, že mě mateřská i obohacuje. Dřív by mě třeba při slově „vyrážečka" napadla jen součást výstroje hokejového brankáře. A že má vysavač více funkcí, než jen tu úklidovou – totiž že ztvární stejně dobře takovou chobotnici, se kterou se dá bojovat, nebo účinný „šušňocuc", to jsem taky předtím nevěděla. Vy jo?

Dnes, na pátek 13., slavím své polonarozeninky.

A tady jsou mé čerstvé fotky:

Palec – nebo žvanec?

Snažím se lézt na všech čtyřech, pérování na kolínkách už mi docela jde:

A tohle pěnové puzzle na zem jsem dostal od našich právě k polonarozkám, ať mám na čem blbnout – a je supéééér :-)

Až se někdy budete nudit, zkuste si prohlížet svoje ruce. Roztáhněte prsty, dotýkejte se jimi, fascinovaně hleďte na to, jak se ruka dokáže sevřít v pěst.

Zkuste někdy přemýšlet, co všechno a jak se změní, když zhasnete nebo rozsvítíte světlo.

V leže na zádech nadzvedněte zadek a zkuste si strčit palec od nohy do pusy. Jak asi chutná?

Zkuste z hrdla vyloudit zvuk jako předpotopní příšerka. Musíte u toho všelijak pohybovat rty, jazykem, ale přijdete na to, i když jste nikdy žádnou neslyšeli.

A ve vaně zkuste jen tak cákat rukama do vody. Viřte ji, šplouchejte, poslouchejte ten zvuk, to všechno umíte dělat vy, a nezavírejte oči před cákanci! Sranda, co?

Objevíte netušené!

Aneb byrokratická mašinerie k smíchu či k pláči?

V dubnu se budu vdávat. Dle české úřednické terminologie mě čeká "Sňatek s cizincem", což je proces ne na jeden den, ale na několik týdnů až měsíců, ve kterém figurují pojmy jako "Vysvědčení o způsobilosti uzavřít manželství", "Notářsky ověřená kopie", "Soudní překlad" či "Výpis z evidence obyvatel o stavu a trvalém pobytu."...

Nerada prohrávám. Fakt nerada. Ale nepřítel byl silnější, boj nerovný, udolal mě. Kdo ten nepřítel vlastně byl, příroda, souhra špatných okolností, nevím. Každopádně byl silnější než já.

Nakonec to přece jenom byla krása.

Po 16 úmorných hodinách

mi přistál na břiše čtyřkilový flák masa.

A začal řvát, jak kdyby byl ještě na jatkách.

(předávám slovo Filípkovi:)

Pořád se mluví o baby boomu, jehož jsem teď součástí, a s tím, jak mi každý měsíc na účtě přistane podle mě ne zrovna zanedbatelný finanční obnos, který si jako matka "zasloužím", by mě zajímalo, jestli to mají pánové nahoře dobře spočítané...

21:15 Po koupání naše čisťounké, voňavoučké a zářící miminko převlékneme do čistého bodyčka.

02:48 Při přebalování jsem vždycky ve střehu, že začne čurat. Přece jen studený vlhký ubrousek, vzduch, volnost pohybu a hlavně cíl, který může trefit. Čurat do plínky není taková sranda. Hlídám ho, hlídám, ale stačí chvilka a ten malej pindík vystřelí a je to všude. Samozřejmě taky pod ním, takže se v tom krásně vyválí i s oblečením, co má polosvlečené.

06:40 Miminko je vzorně pokaděné, bohužel durch separační vložku, bambusovou látkovou plínku i údajně nepropustné kalhotky. Navlékám další čisté body.

09:15 Po krmení se poblinkal tak šikovně, že si ohodil záda. Přece ho nenechám v tom mokrém. Převlékám...

09:25 Po převlečení z poblinkaného vážná tvář, trocha mračení, pekelné soustředění a najednou hrc doprovázené i zvukovým efektem a v obličeji se zračící úlevou. Je přece nakrmený, takže přišla řada na to, se zase pěkně vykakat. A nejlépe tím potřísnit všechny vrstvy, to je strašná sranda. Převlékáme...

Tak nevím. Někdo mi říkal, nekupujte moc oblečení, vždyť ty miminka to nijak moc nezašpiní, čím taky... a rychle rostou. Oblečení jsem moc nekupovala, ale spíš proto, že nám štědré okolí nadělilo víc, než prďousek stihne unosit. Naštěstí, říkám si teď. Má slušnou spotřebu.

No je to miláček. Moc dobře ví, že mě stále ještě baví zkoušet a objevovat různé funkce a programy naší nové pračky... a tak mi dělá radost.